Věděli jste, že 70 % žen po porodu má diastázu neboli rozestup břišních svalů? Řada z nich o tom ani netuší. Případně o ní ví, ale myslí si, že už se nedá nijak napravit. Vážně nedá?!
CO JE DIASTÁZA?
Diastáza přímých břišních svalů je označení pro rozestup přímého břišního svalu. Přímý břišní sval je párový a začíná na mečovitém výběžku hrudní kosti a chrupavkách pátého, šestého a sedmého žebra a končí na stydké kosti v pánvi. Po délce z obou stran přiléhá doprostřed na vazivový pruh (linea alba). Když se svaly rozestoupí, vazivo se roztáhne do stran. Tím se ztenčí a oslabí – podobně jako když natáhnete folii na potraviny.
PROČ JE TO PROBLÉM?
Břišní svaly tvoří opěrný systém pro záda a orgány. Pokud dojde k rozestupu, opěrný systém se oslabuje, a jeho funkci musí zastoupit jen vazivová tkáň. Vazivo není tak dobrý opěrný systém jako svaly. Diastáza břišních svalů tedy představuje riziko problémů s páteří, vystouplého břicha a pupíku a vzniku pupeční kýly.
Máte i několik let po porodu vystouplé bříško, chabé držení těla a bolavá záda, i přestože břicho posilujete? Možná je na čase podívat se diastáze na zoubek! Pracovat se s ní rozhodně dá. Doporučuji najít si dobrého fyzioterapeuta, který vás vyšetří a doporučí cviky na míru. A k tomu báječnou pečující a napravující Pravku břicha
PREVENCE V ŠESTINEDĚLÍ
Vázání břicha do šátku
Ano, rozestupu břišních svalů se dá předejít. Správnou péčí v šestinedělí. A co je základ správné péče? Už jste to ode mě slyšeli mockrát. Především! ODPOČINEK. Tj. Prvních pár dnů po porodu strávit co nejvíce času v posteli.
Pokud jste delší dobu na nohách, vázat břicho do šátku. Ten vytvoří oporu, která po porodu břichu chybí. Ideálně celé šestinedělí. Jenom ke konci už ne tak často.
Vyhnout se předklonům a namáhaní přímých břišních svalů. Nahradit je dřepem.
Stát vzpřímeně ale uvolněně, v tzv. korigovaném stoji. Ten spočívá v několika základních prvcích:
Rozložení váhy těla na polštářek pod palcem, pod malíčkem, na zevní stranu nohy a doprostřed paty, UVOLNIT PRSTY.
Povolit kolena, stehna vytáčet směrem ven.
Křížovou kost pouštět dolů k zemi (případně sedět na sedacích hrbolech).
Vytáhnout se z páteře obratel po obratli nahoru za temenem hlavy.
Ramena povolit.
Hrudník roztáhnout do šířky.
Bradu LEHCE zasunout dozadu. Volně dýchat.
Při nádechu nezvedat ramena, ale pokoušet se spodní část hrudníku roztahovat do šířky. (Podrobnosti o korigovaném stoji jsem si půjčila od mé milé Hanky Panáčkové https://pohyblidem.cz/naprimene-drzeni-neni-jen-pro-baletky/)
Jemně bříško masírovat. Můžete se masírovat nějakým zahřívacím olejem (mandlový, sezamový, švestkový) sama nebo si pozvat třeba poporodní dulu.
Dýchat! Ale zhluboka. Do uvolněného těla, aby se celý trup rozšiřoval do všech stran. Ano i do zad. Hlavně spodní žebra. Když dáte důraz na výdech, tak navíc aktivujete parasympatikus, což vás hodí do klidu. A to se v šestinedělí hodí!
Jemně cvičit svaly pánevního dna.
70 % žen po porodu s diastázou. To je strašně vysoké číslo! Myslím, že to jenom odráží, jak nelaskavé a nehodné k sobě my ženy jsme. (Jo, taky jsem jí měla, ehm.) Přitom vlastně pro zdravé a dobře fungující tělo stačí dělat v šestinedělí méně než více. Dát tomu procesu čas a prostor. Pečujte o sebe s láskou. Máte jedno jediné tělo na celý život.
Proč je v naší civilizaci běžnou realitou poporodní deprese? Je skutečně dané, že potká 1 z 5 žen? Nebo existuje i jiná cesta? Možná by stačilo změnit perspektivu, poučit se v jiné zemi nebo v historii. Co kdybychom změnili naše vnímání šestinedělí a naslouchali chvíli potřebám žen po porodu?
Na
matku už nikdy čas nezbude
Ještě
jako bezdětná jsem celkem intenzivně prožívala první
těhotenství své kamarádky. Zajímalo mě, jak se připravuje, jak
se cítí a co zažívá. Její vyprávění jsem hltala.
Chodila tehdy na předporodní kurz. Probraly tam důkladně, jak
miminko porodit a jak o miminko pečovat. Ale na poslední
hodině, nevím proč, nezbyl čas probrat poslední téma: jak
pečovat po porodu o sebe. Porodní asistentka to prý shrnula
slovy: „No jo a tak to teď bude pořád. Na vás už čas
nikdy nezbude.“ Zasmály jsem se tomu s lehkostí bezdětných
a přešly to jako fakt,
s kterým se musíme do
budoucna smířit.
Ta slova se mi vryla hluboko pod kůži.
V nejtěžších chvílích mého šestinedělí mi před očima
blikal červený nápis: Ty už
nemáš právo na nic. Není na tebe čas. Jsi matka, tak si
nestěžuj! Až později mi došlo,
jak dokonale to vystihuje nastavení naší společnosti. Nejen že
se to obecně ví, dokonce se to vyučuje v předporodních
kurzech! A tak velká spousta žen vstupuje do mateřství
s přesvědčením, že od teď ztratily jako samostatné
jednotky význam, na jejich potřebách nezáleží a minimálně
osmnáct dalších let záležet nebude. End of story. Smůla, jestli
tě mateřství nenaplňuje až za hrob a nemáš ty správný
pocity. Ale víte co? Dneska už věřím, že každá žena má
právo být spokojená, dokonce i matka po porodu. Vlastně
obzvlášť ta!
Zpříjemněte si mateřství
Uvěřily jsme, že se musíme obětovat, abychom vychovaly další pokolení. Nestěžujeme si a kolikrát nás ani nenapadne, že si můžeme věci zjednodušit, nebo dokonce zpříjemnit. No fakt! Zpří-jemnit. Slyšíte v tom tu jemnost? Tu ženskost? Nejženštější událost v našem životě a my se ji snažíme zvládnout jako chlapi. Zatvrdíme se, přijmeme výzvu a podáme ten největší výkon, abychom splnily očekávání a ještě víc. A přitom by stačila trocha jemnosti. K nám samým. K tělu, které nosilo a porodilo naše dítě. K tomu křehkému vztahu mezi ženou a miminkem, který teprve vzniká. Ano, potřebujeme k tomu podporu okolí. Jenže dokud nenajdeme laskavost samy k sobě, nemůžeme ji očekávat ani od ostatních.
Křehkost
a regenerace
Žena po porodu totiž ve skutečnosti potřebuje stejně péče jako novorozeně. Vím, je to kacířská myšlenka. Ale jen si to vezměte, celých devět měsíců její tělo pracuje na výrobě nového života. Následuje obrovský výdej energie v podobě porodního maratonu. Přijde mi více než logické, že po takových výkonech potřebuje tělo čas, aby se zahojilo, zregenerovalo a vrátilo do normálu.
Nejdůležitější práce po porodu
A k tomu
všemu je tu úplně nový člověk! Je třeba se s ním
seznámit a naučit se, jak o něj pečovat. A matka?
Ta se teprve v nové roli hledá. Její staré já
se, zdá se, někam rozplynulo. A její nové já
má zatím dost nejasné obrysy. Žena v šestinedělí je
křehká a zranitelná. Potřebuje
podporu a objetí. Ne proto,
že by byla slabá nebo neschopná. Naopak! Velice schopně se
soustředí na tu nejdůležitější práci po porodu –
regeneruje, kojí a navazuje
vztah s miminkem a svým novým já.
Někdo by mohl namítnout, že spousta žen se dokáže
starat po porodu o dítě i o domácnost. A přežijí
to. Ano! Jistě. Ženy jsou sice křehké, ale taky silné, když je
to potřeba. Jenže za jakou cenu? Jsou šťastné? A co jejich
tělo v dlouhodobém horizontu? Nebolí je záda? Nemají
problémy s pánevním dnem? Mají vůbec někdy chuť na sex?
A to nemluvím o vážnějších nemocech, ke kterým může
vést postupné vyčerpání organismu.
Normální obrázek vytížených matek? Možná nemá být normální. Jinak si nedokážu vysvětlit, že jsme jako lidstvo tak dlouho přežili. V šestinedělí se totiž skrývá poklad. Stačí po něm sáhnout. Tělo má v tomhle období největší schopnost regenerace v životě. Vlastně čerpá zásoby i do budoucna. Však se taky říká, že jeden den odpočinku v šestinedělí je jako jeden rok života. Proč toho nevyužít?
V jiných kulturách
Poporodní
tradice různých kultur se sice v jednotlivostech liší, ale
leccos mají společné napříč celou zeměkoulí. Především
odpočinek. Bývá to od 20 dní
po 6 týdnů. Žena je po porodu tráví v určeném místě
a je jí zakázáno účastnit se vaření a péče
o domácnost. V Číně po celý měsíc ženě asistuje
její rozšířená rodina, aby se mohla dát do pořádku a kosti
se jí vrátily na své místo. Taktéž v Thajsku. Mexické
a muslimské ženy po porodu odpočívají 40 dní. Podobně to
mají ženy v Japonsku, Malajsii, Jižní Africe či Maroku. A
nemusíme jít tak daleko, také slovanská tradice ukládá ženám
po porodu šest neděl „nicnedělání“.
Věřilo se a věří, že když se
nedodrží obvyklá doba odpočinku, bude žena nemocnější
a předčasně zestárne. V Kambodži dokonce věří, že
pokud žena necítí dostatečnou podporu od svého partnera,
onemocní „smutným srdcem“. V takovém případě
je žena nešťastná nebo v depresi, frustrovaná, vzteklá
a chová se bláznivě.
O ženy po porodu se pečuje pomocí bylinek,
masáží a zahříváním (kouřem, párou, teplými ručníky
apod.). Dodání tepla po porodu je takový společný jmenovatel
poporodní péče ve většině kultur. Teplo a dostatek dobře
stravitelných živin dodává tělu také speciální poporodní
strava.
Vyživíme ji. Naplníme její pohár kapku po kapce.
Netlačme na sebe
Jasně, neidealizujme si tradiční poporodní péči. Uznávám, že
je to svět silných restrikcí. V tradičních kulturách
neměly ženy na výběr a mohly se cítit tradicemi svázané.
Dokonce se na ně často pohlíželo jako na nečisté. I v Čechách
se ženám po porodu zakazovalo účastnit se domácích prací, aby
nezkyslo mléko nebo nepřišla neúroda.
Já rozhodně nemám v plánu nakazovat
ženám, aby byly vězněné 40 dní v izolaci. Ale co takhle
inspirovat se tím užitečným, co nám tradiční kultury nabízejí
a doprovodit to slovíčkem „může“. Žena může
šest neděl po porodu odpočívat, nechat o sebe pečovat
a spolehnout se na podporu, kterou je jí okolí schopné
nabídnout.
Věřím, že velkou část poporodních psychických problémů způsobuje strašlivá únava a nepřiměřený tlak, který na sebe jako ženy klademe. Pojďme se nebát říct si o podporu, dělat věci nedokonale a nemít nepřiměřená očekávání. Netlačme na sebe, aby bylo dokonale uklizeno. Netlačme na sebe s tím, že správná matka má jen spokojené miminko. A netlačme se ani do toho být šest týdnů 24 hodin jenom v posteli s miminkem. Každá jsme jiná a máme jiné potřeby. Tak si pojďme šestinedělí udělat příjemné. Nejdřív to rozhodnutí musíme udělat my. Pak nás bude následovat okolí. A co všechno je možné si dopřát? Inspirujte se třeba péčí, kterou nabízím ženám já.
V dalších
článcích se vrhneme do fascinujícího světa harmonicky prožitých
šestinedělí. Mám pro vás spoustu překvapujících informací
o tom, jaké možnosti se vůbec maminkám po porodu nabízejí
a jakým způsobem se připravit i na věci, které
nečekáte.
Než
se do toho dáme, vyložím
na stůl svoje karty.
Začnu příběhem šesti nejdelších a nejútrpnějších
neděl v mém životě. Upřímně a bez příkras. Aby
bylo jasné, čemu se můžete vyhnout a proč má smysl se na
tohle období připravovat jinak.
Všechno
vím z knížek
Protože jsem děvče studované, na porod a péči o miminko jsem se připravovala jak jinak než čtením knih. Co vás lépe připraví na život než teorie bez praxe, že. Všechno to dávalo smysl a moje jistota, že to snad přeci jen všechno zvládnu se zvyšovala s množstvím nasátých informací.
Orientovala jsem se ve všech dobách porodních, věděla jsem, jak miminko držet, jak ho vázat do šátku i jaký prací prostředek použít na látkové plíny.
Taky
jsem všude četla a slyšela o tom, jak je šestinedělí
náročné, emoce lítají jako na
houpačce, mnoho žen trpí depresemi
nebo si aspoň střihne nějaké to poporodní blues. A ty
vztahy! Kolik procent se jich po narození dítěte rozpadne!
Jasně,
jasně. S tím vším počítám,
pomoc nám nabídli babička s dědou, kteří bydlí nedaleko.
S mužem už
máme leccos za sebou, tak prostě budeme o všem komunikovat
a nějak to dopadne. Teď hlavně zvládnout porod! Potom už se
všechno nějak vyřeší samo. Hormony, instinkty a tak. No ne?
Jenže
porodem to nekončí
Porod
není ten vrchol. Porodem teprve všechno nový, šílený a neznámý
začíná.
Nenechte
se mýlit. Mně bylo jasný, že realita vypadá jinak než teorie
načtená z knih a že to bude sakra
náročný. Ale taky pěkný přece.
Nejkrásnější období! Vždyť budu držet v náručí to
nejkrásnější a nejroztomilejší miminko.
Ale že realita udeří takovou silou, to jsem nečekala. Nejenže jsem padala na pusu únavou a zoufalstvím, ale navíc nepřicházely ani ty pěkný pocity, aby moje utrpení aspoň vyvážily. To jsem nějak rozbitá, nebo co? Neměla bych se teď spíš rozplývat štěstím?
Nevypadám tu moc šťastně…
Začalo
to hned po porodu. Miminko museli v porodnici nutně odnést,
zvážit, otřít, obléct a vyrobit z něj ukázkovou
vánočku. Potom jsme se s mužem dvě hodiny s vánočkou
mazlili a kochali, než ji zase odnesli na novorozenecký, abych
si pár hodin na pokoji odpočinula.
A tak
jsem tak ležela sama v cizí posteli, místo
štěstí cítila obrovský prázdno
a taky lítost, že nejsem se svým děťátkem a zároveň
vlastně nemám ani sílu, ani chuť to nějak měnit. Kupodivu se
moje pocity nezlepšily ani když už jsem syna držela zase
v náručí.
Tehdy
mi místo štěstí naskočil strach.
Strach o to malý droboučký stvoření, strach, že něco
podělám a že nebudu dost dobrá, a hrůza z uvědomění,
že i kdybych byla sebedokonalejší supermatka, tak některý
věci jsou mimo moji kontrolu.
Po
návratu z porodnice nastal další
tvrdý náraz na realitu. Před porodem jsem totiž měla takovou
představu, že miminka většinu dne prospí, spokojeně a samy
v postýlce. Když zrovna nespí, tak koukají a spokojeně
si broukají.
Jasně
že i brečí, ale jenom když mají hlad, potřebují přebalit,
nebo je jim horko. Problém se vyřeší a jede se spokojeně
dál.
Asi
existují i taková miminka. O tom žádná. Můj syn ale
plakal často z mě tehdy naprosto neznámých důvodů. Plakal
a plakal a řval a pomáhalo
jenom nošení v náručí. A kojení. Kdybych ovšem
kojila a nedávkovala mu tenhle k životu potřebnej
kontakt s matkou jenom po třech hodinách.
Hlavou
mi běželo, že je něco hodně špatně, s největší
pravděpodobností já a možná je divnej on. Takhle
to přece vypadat nemělo!
A ze
všeho nejhorší bylo, že jsem k tomu tvorečkovi necítila
žádnou ohromující mateřskou lásku. Žádný všeobjímající
pocit, který by mě poháněl a dával mi sílu bít se za něj
stůj co stůj jako neohrožená lvice. Cítila jsem spíš prázdno,
únavu, zoufalství a pak taky
samozřejmě výčitky, že se cítím, jak se cítím.
Pamatuju
si jen občasné záblesky štěstí, když jsem pozorovala spícího
Thea. Ty ale rychle zahnal strach z toho, že se brzo vzbudí
a všechno začne nanovo. A strach následovaly zase staré
známé výčitky.
Když
se spojí fyzická únava s psychickým vyčerpáním
Už
z porodnice jsem se vrátila se spánkovým
dluhem, protože jsem strachy o to
stvořeníčko v noci ani nespala. A dluh rostl. Theo se
sice budil jenom třikrát za noc, ale to jsem se ještě bála kojit
vleže.
Takže
každé probuzení znamenalo sednout si, nakojit, počkat, až si
miminko odříhne, pokusit se ho položit na postel, znovu si sednout
a nakojit, pokud se při pokládání vzbudil. A takhle
pořád dokola a dokola. Dokonalý
recept na přeměnu matky v zombie.
Přes
den jsem si taky neodpočinula. V těch sporých chvílích, kdy
nebrečel a sám spinkal, jsem prala plíny, věšela prádlo,
vařila, myla nádobí. V těch ostatních chvílích to dělal
můj muž. Takže jsme byli dost vyčerpaní oba.
Přes
den se přece nespí a já musím dohánět všechno, co
nestíhám, když se starám o miminko. Taky jsem moc nezvládala
pravidelně a vydatně jíst. Vzpomínám s vděčností na
vývar od mužovy maminky. Jak skvělý
dárek pro novopečenou matku! Až zpětně
doceňuju, jak moc mi tím pomohla.
O
pomoc jsem si neřekla
Pravda,
měli jsme slíbenou pomoc od mužových rodičů. Ovšem to bych si
o ni musela říct. Já jsem si totiž ani neuvědomovala, že
už funguju jenom na dluh, že teď by byl pravý čas poprosit
o nějakou tu pomocnou ruku
v domácnosti. Pořád jsem zarytě jela ve svých zajetých
kolejích jako před porodem. Přesvědčená o tom, že péči
o domácnost mám na starosti já, maximálně můj muž.
Ani
mě nenapadlo, že bych mohla někoho poprosit, ať přijde pověsit
pleny. A přitom jsem si jistá, že by se ochotně vrhli klidně
i do mytí nádobí a věšení prádla, kdybych byla
schopná přiznat, že to nezvládám. I můj táta by přijel
až z druhýho konce republiky, aby mi doma uklidil a uvařil.
A tak
jsem se postupně sunula až na samý dno fyzických i psychických
sil. V těch nejtěžších chvílích už na mě moje tělo
i duše řvaly, že dál nemůžou, že už nezvládnou ujít
ani krok s tím řvoucím tvorem v náručí. To se mi pak
v hlavě objevovaly představy, jak hážu svoje malý miminko
z balkónu, aby už byl tomu utrpení konec. Není vůbec lehký
vidět takhle černý na bílým, co se mi tehdy honilo hlavou.
Ještě
dnes je mi špatně, když si představím, co všechno se mohlo
stát. V těch lepších chvílích
jsem pak „jenom“ upadala do apatie, ležela bezvládně na
posteli a s pohledem upřeným do stropu jsem si zlomeně
opakovala mantru zoufalé matky: „Co jsme to provedli??? Proč jsme
si mysleli, že zvládneme vychovat dítě?“
Už
vím, že to tak být nemusí
Rovnou
teď skočím do současnosti, abych vás ujistila, že všechno
dobře dopadlo. Po šesti nedělích
jsem zahlédla světýlko na konci tunelu, po půl roce jsem
v mateřství poznala i občasnou radost a po roce
jsem si už připadala jakž takž zase sama sebou a mateřství
mi začalo dávat smysl. Ale tu fyzickou
únavu doháním ještě teď po třech
a půl letech od porodu.
Nebojím se říct, že žijeme šťastně. Jasně, i dneska zažíváme jako rodina svoje těžší momenty. V životě přichází jedna výzva za druhou a my je využíváme k tomu, abychom rostli. A i když se čas od času vymácháme v blátě, někde uvnitř tušíme, že bláto se jednou osuší a odrolí a my půjdem dál. A to s radostí prosím! Radost jsem totiž tehdy na začátku toho černýho tunelu zvanýho šestinedělí vůbec neviděla.
Teď
už vím, co jsem měla udělat jinak:
Chybělo
sdílení. Potřebovala jsem, aby mě
vyslechl někdo, kdo mě pochopí a neodsoudí. Abych nemusela
těma černýma myšlenkama dusit sama sebe ve svý bublině
nejhorší matky na světě. Aby mě
někdo ujistil, že nejsem zrůda a že
je normální cítit i něco jinýho než štěstí.
Pomohlo
by mi, i kdyby někdo podpořil
moji intuici a sebedůvěru,
protože já se topila v moři informací. Pevnou půdu pod
nohama jsem začala nacházet, až když jsem se vykašlala na
všechny rady a představy o tom, co se má, a rozhodla
se pro to, co je mi příjemný.
Měla
jsem vyhledat odbornou
psychologickou pomoc
dřív než několik měsíců po porodu.
A tělu
jsem měla dopřát dosyta odpočinku,
aby se zahojilo po porodu. Neřešit nic zbytečnýho, vypnout
neokortex a pořádně se sjet na
oxytocinový vlně s miminkem
v posteli a zamilovat se do něj.
Takhle to udělám někdy příště. A vám přeju, ať si šestinedělí naplánujete líp než já. Ráda vás v tom před porodem i během šestinedělí podpořím. Jestli chcete vědět jak, mrkněte sem.